Když mi bylo patnáct let, tak bratrovi už bylo osmnáct let a dělal si řidičský průkaz na auto. Musím říct, že v té době mě to vůbec ještě nezajímalo, protože jsem nepochopila to kouzlo toho, když můžu někam kdykoliv jet autem. Vždycky jsem všude jezdila na kole anebo autobusem anebo jsem si tam zaběhla pěšky. Vůbec jsem ještě nebyla zhýčkaná tím, že mě někdo může vozit autem. A proto když můj bratr dostal řidičský průkaz, tak nás celou rodinu vzal na takový malinkatý výlet. Byl to výlet, který je vzdálený asi jenom pět kilometrů, ale všichni jsem to chápal. Vždyť bratr měl čerstvě řidičský průkaz, takže samozřejmě nemůžeme po bratrovi chtít, by nás si vozil někam sto kilometrů do Prahy anebo třeba k moři do Itálie. Ani by nevěděl, kam jet.
Protože tohle jsem vždycky chtěla já. Protože můj sen byl jet autem do Itálie k moři. Vždycky jsem snila o tom, že pojedu nějakým skvělým autem k moři, kde taky potom třeba tři noci přespíme a potom pojedeme domů. Jenomže já jsem se ještě musela opravdu dlouho na čekat, než jsem si udělala svůj vysněný řidičský průkaz. K tomu mě taky dohnal můj bratr.
Protože když jsem viděla, jak bratr má opravdu bezstarostný život, a to díky autu, tak už jsem se od svých šestnácti let nemohla dočkat toho dne, kdy si budu moci dělat já řidičský průkaz. Abych vám pravdu řekla, už si opravdu nedokážu představit život, kdybych nemohla řídit auto. Zvykla jsem si na tu pohodu, protože když máte auto, jste vlastně takový více flexibilní a můžete taky převážet více věcí najednou. Jistě víte, že autobusem totiž toho moc převážet nejde. Navíc jak bych třeba autobusem nebo na kole mohla převážet ke mně domů palmu? Mám v plánu si dát do obýváku pěknou palmu a k tomu převozu se jedině hodí auto. Takže děkuji bohu, že mám konečně řidičák a můžu ho užívat s plnou parádou.